Od kopání mezi paneláky na radnici aneb jak se radnímu Morávkovi plní sny

Jako malý si každý den kopal za panelákem na Vinicích. Místo branek měli kluci schodiště a Tomáš Morávek si přesně pamatuje, jak si o schod v pomyslné brance zlomil ruku i kdy obul své první kopačky. Ne všechny jeho vzpomínky spojené s fotbalem jsou ale veselé. Ve sportu se setkal s šikanou a s ne vždy dobrým trenérským přístupem. Proto si řekl, že jednou bude dělat trenéra a pomáhat dětem. Své sny si postupně plní. Začal pomáhat dětem, nejdřív jich bylo dvacet, pak už tři sta a dnes jako radní pro sport města Plzně pomáhá desetitisícům mladých sportovců. Hledá peníze, aby sportovní kluby nezanikly i řešení, aby sportovalo stále více dětí.

Důkazem toho, že politiku mohou dělat slušní lidé bez zištných důvodů, je v Plzni radní pro sport Tomáš Morávek. Rozhovor nám poskytl v době, kdy se vrátil z Olympiády dětí a mládeže. Emotivních příběhů spojených se sportem zažívá díky své profesi mnoho, ale když mluví o svém posledním příběhu z dětské olympiády, derou se mu slzy do očí.

Dnes ráno jste napsal na Facebook. Odjíždím z dětské olympiády s jedním z největších sportovních zážitků, jaké jsem kdy mohl zažít. Prozradíte nám ho?

Je to příběh mladé sportovkyně Lucky z Plzně, která je zrakově postižená. Bylo to něco neskutečného, Lucka je skvělá holka, před startem byla hodně nervózní. Říkala mi, jak nechtěla, aby tam s ní byli rodiče. To ale ani netušila, že v hledišti je kromě rodičů i babička. A když se pak postavila na start, tak se nám fakt zatajil dech. Místo původně ohlášeného vodiče se vedle ní objevila olympijská reprezentantka Petra Hynčicová, která si Lucku sama vybrala. No a pak už to byla neskutečná jízda, co Lucka s Petrou předvedly. V cíli úplně vyčerpaná Lucka teprve zaslechla své rodiče, bylo to hodně dojemné. A když pak přišla ta zpráva, že je to stříbro… To fakt byly emoce, které se slovy nedají popsat. Její upřímnou radost si budu pamatovat do konce života.

Pojďme ale k vašim sportovním začátkům. Sám jste hrával fotbal, dnes ho trénujete. Jak jste začínal?

Za barákem na Vinicích jsme měli hřiště, takový červený písek, žádné branky. Místo branek bylo na každé straně schodiště. Dokonce jsem si tam dvakrát zlomil ruku. Jednou jsem si ji zlomil o schod, když jsem chytal. Ruka mi zůstala ohnutá v tom úhlu podle schodu. Naši byli tenkrát na chatě, nebyly mobily a já musel volat babi přes pevnou a ta za nimi běžela na zahradu. Za tím panelákem jsem si taky poprvé vyzkoušel kopačky a asi v deseti jsem začal chodit na fotbal na Košutku. Můj taťka si vždy přál, abych hrál fotbal, za to já spíš tíhnul k individuálním sportům. Možná i proto mě to pak ve fotbale táhlo k trenéřině. Trenér je takový individualista v kolektivu, něco jako brankář v týmu.

A jaké byly vaše fotbalové ambice?

Já jsem byl takový průměrný hráč, ani dobrý, ani špatný. Jenže jsem byl hubenej, bílej, měl odstáté uši, často jsem slýchával, že jsem ušoplesk anebo syn ředitele vápenky. Běhal jsem samá noha, samá ruka. Tím, že jsem začal s fotbalem déle, tak mi chyběly určité dovednosti i sebevědomí. A s tím se pojilo i chování mých spoluhráčů, někdy jsem doma brečel, že už na fotbal nepůjdu. Bohužel s určitým druhem šikany se potká i v dnešní době okolo 50 % dětí a za mě se o tom málo mluví. V tu dobu trenéři vždy podrželi ty šikovnější kluky, a to mě mrzelo a myslím, že i ovlivnilo ve sportu na delší dobu. Tak jsem si zhruba v patnácti řekl, že jednou budu profi trenér, aby děti nezažívaly, co já. Měl jsem pocit, že chci něco změnit.

Ve vašem případě se tedy asi sny plní, jste trenérem a několik let jste úspěšně trénoval i na Viktorce?

Jako trenér jsem začínal na Košutce, a to v době, kdy měla Košutka pět mládežnických týmů. Nám se podařilo ještě s jedním trenérem, který nastoupil jako já, navázat na to, v čem byl klub silný a pozvednout sportovní stránku a zájem o sport. Za pět let už bylo na Košutce týmů deset. A já měl další sen, dostat se do Viktorky. To se mi povedlo, byl jsem šest let hlavní trenér přípravkových kategorií a dva roky jsem působil jako scout mládeže. Nadále jsem ale i trénoval na Košutce. V trenéřině jsem dosáhl toho, co jsem chtěl. Pořád ale ještě trénuji třikrát týdně na Košutce, to je moje srdcovka.

Vaše stopa u fotbalového klubu Košutka musí být velmi významná. Když se vloni otevíralo zrekonstruované hřiště, dostal jste ocenění Osobnost Košutky 2024 a všichni včetně prezidenta klubu se o vás vyjadřovali jako o srdcaři a velkém tahounovi.

Tehdy jsem byl fakt hodně naměkko, TJ Košutka je moje srdcovka. A já jsem ani netušil, že mi udělí takové ocenění. Byl to pro mě výjimečný den, který jsem mohl strávit s mojí druhou rodinou.

Jak se tedy takový srdcař může dostat k politice?

Je to pořád o té pomoci dětem ve sportu a obecně o pocitu být prospěšný a dělat místo, kde žijeme, lepší. Nejdřív jsem začal pomáhat trénováním malým dětem, zhruba dvaceti, pak už to bylo z pozice šéftrenéra na Košutce a trenéra na Viktorce třeba třem stovkám. A chtěl jsem pomáhat trochu víc, nejen těm nejšikovnějším, ale třeba více dětem, aby vůbec sportovaly. Pronikl jsem do sportovního prostředí a chtěl jsem myšlenky a energii dávat více lidem a tím vhodným nástrojem byla politika. Tak jsem se vlastně přes ten sport dostal k politice. A teď jsem už přes dva roky na radnici a mám na starosti právě přímou podporu sportovních klubů. Vždy jsem sám sobě říkal, že pokud chci něco změnit, musím být tam, kde se o tom rozhoduje, to byl můj motiv jít do politiky.

Vaše strana PRO PLZEŇ slibovala před volbami 100 milionů na podporu sportu v Plzni. Už jste na této částce?

Už se blížíme. Letos půjde na přímou podporu sportu více než 90 milionů korun. Když jsem nastoupil, tak to bylo 55 milionů korun. Ta suma na podporu sportu je teď v Plzni rekordní, přitom je to stále jen zhruba jedno procento z celkového rozpočtu města. Finance pro kluby se opravdu výrazně navýšily. Žádá více než 150 sportovních klubů, a právě díky této podpoře se daří, že kluby mohou slušně fungovat, sportují tam děti, starají se o mládež. Bez takové podpory by řada klubů živořila nebo zanikla. A to je motor, proč dál chci v politice bojovat za normální lidi.

Máte konkrétní příklady klubů, které by bez pomoci zanikly?

Těch je samozřejmě několik. Každý sportovní klub má nastavený rozpočet tzv. na dřeň. Zmíním jeden ze začátku mého působení na radnici. Přebíral jsem agendu v době, kdy Národní sportovní agentura snížila příspěvky klubům o miliardu. Také byl problém s vyplácením podpory Můj klub. V ten moment se sešlo víc aspektů, např. i energetická krize. A klubům hrozilo, že bez podpory padnou, tak jsme se rozhodli saturovat NSA a celkový ekonomický stav. Nechtěli jsme nechat padnout plzeňské kluby. A mně tehdy volali z SK Smíchov, právě kvůli tomu všemu byl klub už na hraně a fungoval na dluh. Kdybychom nepřispěli, museli by činnost výrazně utlumit a do konce roku stopnout. A takových klubů bylo víc.

A co má Tomáš Morávek dál v hlavě?

Jdu postupně. Kromě malých projektů na rozpohybování dětí je můj velký cíl dosáhnout na metu 100 milionů korun do sportu. A prostě rozhýbat celou Plzeň. Tak mi v tom držte palce, protože bez Vás, zapálených trenérů, činovníků a sportovců, ale třeba i rodičů, to nejde.

Zdroj: QAP.CZ